Velký senát Nejvyššího soudu se v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 4831/2017 ze dne 11. 4. 2018 s odkazem na judikaturu Ústavního soudu odchýlil od své dosavadní rozhodovací praxe v otázce možnosti tzv. souběhu funkcí – tedy situace, kdy je člen statutárního orgánu společnosti zároveň jejím zaměstnancem na manažerské pozici. Zatímco dosavadní judikatura souběh v zásadě zakazovala, nyní Nejvyšší soud uzavřel, že člen statutárního orgánu obchodní korporace a tato korporace se mohli odchýlit od ustanovení § 66 odst. 2 věta první obch. zák. i tak, že si pro svůj vztah ujednali režim zákoníku práce. Takové ujednání však nemá vliv na to, že jejich vztah zůstane obchodněprávním, nikoliv pracovněprávním. Obchodní korporace se tak nestane zaměstnavatelem a člen statutárního orgánu nebude zaměstnancem.

Nejčastějším případem problému souběhu funkcí byly takzvané manažerské smlouvy, kdy člen statutárního orgánu měl zároveň pracovní smlouvu na výkon funkce generálního (nebo jiného) ředitele.

Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou tedy takové smlouvy platné, avšak takovou smlouvou se nezaloží pracovněprávní vztah, ale je na ni nutné pohlížet jako na (svého druhu) dodatek ke smlouvě o výkonu funkce, upravující vztah mezi členem statutárního orgánu a obchodní korporací, jde-li o výkon části činností spadajících do působnosti statutárního orgánu. Manažerská smlouva není neplatná jen proto, že ji její strany podřídily režimu zákoníku práce, avšak je na ni třeba klást stejné požadavky (co do formy, obsahu i potřeby jejího schválení příslušným orgánem obchodní korporace), jako na samotnou smlouvu o výkonu funkce. Je tak tedy třeba pamatovat na to, že omezit odpovědnost člena obchodní korporace za porušení péče řádného hospodáře není možné a stejně tak není možné vyplatit plnění bez schválení nejvyšším orgánem společnosti.

Předpokládáme, že shora uvedené závěry se prosadí i ve stávající právní úpravě, která se od předchozí zásadně neliší.